Výstava TICHO A STÍN, Nová síň Praha
4. 10 2017-22. 10. 2017
V galerii Nová síň Praha proběhla v době od 4. 10 2017 do 22. 10 2017 výstava cyklu obrazů Ivany Bednářové s názvem TICHO A STÍN. K vidění byla rozměrná plátna z období let 2014-2017 a kompozice výstavy doplnila série monotypů z různých tvůrčích období autorky. Tématem výstavy byly lyrické přírodní motivy s lehce surrealistickým laděním. Autorka se inspirovala především přírodou a „živými“ věcmi v okolí, kde žije.
K výstavě byl vydán katalog a jedním z autorů psaného slova je spisovatel, pan Miloslav Král Český, který originálním způsobem doplnil text psaný autorkou, který se vztahuje k tématu a zaměření výstavy.
TICHO A STÍN
Metarecenze
Může se stát, že obraz je signován ženským jménem. A proč by ne? Autorem přece může být žena. Jeden (jedna) z důkazů tvoří i žije v Římově. Je to Ivana Bednářová (35,7 °C), malířka štětcem i duší. To číslo může někomu připadat záhadné, ale o překlep se nejedná. Zkrátka to tak je. A vysvětlení příslušných Mudr-ců je celkem bezvýznamné pro toho, kdo má názor svůj. Já osobně to vnímám jako docela stylové dotvrzení faktu, že autorka není nositelkou horké hlavy.
Záhadou je pro mě něco jiného; ta zatvrzelá setrvačnost v používání slovního spojení „ženské jméno“. Jde o dávný prohřešek české jazykotvorby, jakýsi nespravedlivý dluh. Proč místo toho nebyl dosud zaveden pojem „dámské jméno“? Nebo aspoň souběžně s tím ženským? Opravdu to nikomu nechybí? Zvlášť v situaci, kdy je kdejaké roztřesené a rezavé kolo pro ženy docela pokrytecky nazýváno kolem dámským?
Kdo to náhodou ještě nevěděl, tak si teď už jistě domyslel, že IB není žádný zbrklý a přemládlý budoucí talent/talentka (… ty naše gendery české…). Ona však není ani všechnoužvědoucí stařenou se zpomalenými pohyby a bez vyhlídky na nějaké směřování. Ale zároveň není ani nic mezi tím, spíš jako kdyby byla nad tím vším. To však asi není pro její tvorbu tím určujícím. Nebo je?
Pro verbální sondu do jejích barevných cca 2,8D-meditací se mi jako nejvhodnější bytost jeví ona sama. A je náhoda i štěstí zároveň, že mám uvnitř svého vychytralého mobilu takovou speciální přídavnou nanoštěnici. Ta se totiž umí tajně napojit na představy, libovolné úvahy, nebo klidně i na tvůrčí sebezpověď zvolené osoby. Zvolené… zvolené… Snad je všem jasné, jak to myslím. Že to není tamto druhé (… zase ta zrádná mlhotvornost našeho jazyka…). No – a ty úvahy se mi potom přes vestavěný objektivizační modifikátor zobrazí v psané formě. Schválně to teď zkusím… Tááák – a už se nám to ukazuje:
„Ticho a stín“ je pojmenováním v pořadí druhé výstavy připravené malířkou Ivanou Bednářovou pro galerii Nová síň Praha (říjen 2017). Současně je to název jednoho z obrazů cyklu pláten s tématikou přírodního lyrismu s lehce surrealistickým laděním.
Cyklus vznikal v ateliéru během let 2014–2017. Inspirací pro malířku byla převážně krajina místa, kde žije. Každodenní kontakt s nádhernou přírodou jižních Čech vytvořil silné pouto původem městského člověka s „živými věcmi“ v okolí. Zdánlivě obyčejné se proměnilo v pro ni neobyčejné, a v tomto novém stavu bylo postupně přinášeno do ateliéru. Jeho ticho bez typicky městských rušivých zvuků a jakýsi stále přítomný stín pak autorku spolehlivě uváděly do zvláštního usebrání…
Zatím to celkem sedí, snad jen taková drobnost: Malířky normálně nelžou, jenom jsou uvyklé rozdělovat akcenty na různé jevy nerovnoměrně – je to nakonec jejich posláním. Něco pak může vyznít i zkresleně. Potom si ovšem někdo snadno může představovat autorku jako osůbku s obličejem v barvě lomené do stěnové bledi, s výrazem jezevce objednaného k zubaři a navíc chorobně závislého na přítulné pseudovůni svého brlohu…
Přitom skutečnost je odlišná. Kdyby Ivana Bednářová nosila někde nad lopatkama podobnou monitorovací vysílačku jako dostává kdejaká bludná čápice, jistě by se nad začmáranou satelitní mapou kdekdo podivil, kam všude ji už její perutě donesly.
A zasvěcená výpověď pokračuje:
… a užasnutí nad tím, co je často míjeno bez povšimnutí v rychlém sledu každodennosti, kdy věci, které jsou starší než lidstvo samo, přestávají člověka udivovat a stávají se mnohdy pouhou kulisou pro jeho činnost a zábavu. Stromy, kořeny, plody a vegetace vůbec, kameny, vláha, pavučiny, ptáci, nebe, noc a den, svítání i stmívání, les a jeho vůně, ticho a stín jsou v životě autorky spolu s hudbou nejenom zdrojem inspirace, ale také tajemným světem, do kterého člověk může jen nahlédnout – bez možnosti skutečného poznání.
Ještě to pro jistotu zkusím přepnout do režimu Faktografické dodatky. Aha, tak přece – něco tady vidím:
Obohacení expozice nad rámec cyklu: Série monotypů z různých tvůrčích období malířky a dvě díla jako ukázka z připravovaného cyklu obrazů z její cesty po Toskánsku.
Vypínám mobil. Jsem zrovna na ukřičené pláži a marně se pokouším najít aspoň kousek stínu. Asi jsem se trochu přehřál, vůbec si nemůžu vybavit nic, co bych k tomu vyznání měl ještě doplnit. Jak se to někdy dělává, takové ty multibilanční řečičky; třeba že paní autorka je zjevem, nebo jak moc je plodná, a jak dobře se vystavuje, a taky jestli je nebo není prodejná, eventuelně že postupně dozrála – jako kdyby snad měla v nejbližších hodinách už upadnout… Ne! A dost!
Končím. Už mě ta nedůstojná dvojvýznamovost některých českých slov unavuje. Asi začnu psát v jiném jazyce. Jistě, čínština to nebude, ta je na tom podobně. Uvidím – dobře vybrat znamená nechvátat. A tak teď budu nějaký čas jenom v klidu naslouchat i ty nejtenčí a nejvzdálenější ozvěny této novosíňské výstavy. Kéž doznívají dlouho, dlouho, předlouho…
Miloslav Král Český a Ivana Bednářová (září 2017)
